Pro řadu našich kolegů a kolegyň je tajemník Magistrátu města Karviné Roman Nogol dobře známý. Kromě běžných pracovních kontaktů se s ním setkáváme i na nejrůznějších konferencích a pracovních skupinách. Požádali jsme pana tajemníka o rozhovor na téma, které z dobrých důvodů značně rezonuje ve veřejném prostoru, a kterému se náš svaz dlouhodobě věnuje: bezpečnost na úřadech.
Co pro vás znamená pojem bezpečí?
Bezpečí znamená vytvářet pro zaměstnance a zaměstnankyně v práci takové podmínky, aby mohli pracovat klidu a bez zbytečného stresu. Patří sem optimální prostorové, technické a organizační podmínky, které prospívají fyzickému i psychickému zdraví a posilují odolnost zaměstnankyň a zaměstnanců. A součástí takového pojmu je bezesporu i přívětivá atmosféra na pracovišti, kde se lidé necítí ohrožení ani ze strany vedení, ani ze strany kolegů a kolegyň nebo klientů – to platí zejména pro náročnější agendy.
A co naopak vnímáte jako nebezpečí?
Nebezpečí je pak všechno, kde se výše zmíněných podmínek nedostává. Zejména pokud se zvyšuje pocit ohrožení zaměstnanců a zaměstnankyň vinou vnějších vlivů, jako je třeba eskalace negativní společenské atmosféry. Veřejní zaměstnanci a zaměstnankyně bývají vystaveni verbálním i fyzickým útokům, a to nejen od nespokojených klientů, ale bohužel občas i ze strany spolupracujících či nadřízených. Snažíme se proto usilovně pracovat i na atmosféře uvnitř magistrátu. Pokud jde o vztah našeho úřadu k veřejnosti, získali jsme označení Přívětivý úřad. Kromě toho neseme také označení Silné pracoviště – od zaměstnanců a zaměstnankyň zjišťujeme, jestli se setkávají s projevy bossingu či mobbingu apod. Zapojili jsme se do projektu Stopper a máme jasno, jak pracovat s problémy jako je šikana na pracovišti atd.
Stále v nás leží loňský strašidelný případ, kdy pachatel zapálil dům manželů, kteří jsou u nás zaměstnaní.
Roman Nogol, tajemník Magistrátu města Karviné
U nás se pracující v tomto ohledu cítí dobře, netrpíme vysokou fluktuací – a za to jsem pochopitelně rád. Věřím, že lidé se v takovém prostředí zkrátka ztotožňují s magistrátem jako zaměstnavatelem. Musím se ale ještě na chvíli zastavit u vnějších rizik. Práce úředníka či úřednice je u veřejnosti stále častěji vykreslovaná negativně. Pokud k nám někdo přichází něco vyřídit, podle hodnocení odchází jako spokojený. U těch, kdo do styku s námi přijdou ne úplně dobrovolně, bývá situace horší – ti se mnohdy postupně stávají agresivnějšími. Nejčastěji jde o různé sociální agendy, ochranu práv dětí, přestupky nebo vymáhání pohledávek. Stále v nás ještě leží loňský strašidelný případ, kdy pachatel zapálil rodinný dům manželů, kteří jsou oba u nás zaměstnaní. Ona pracuje na sociálně právní ochraně dítěte a dlouhodobě chránila zájmy dvou dětí jistého manželského páru. Čelila z jejich strany agresi, která nakonec eskalovala až k žhářskému útoku. Jen se štěstím se tehdy nikomu nic nestalo – ale dům byl prakticky zničen, a také další dopady incidentu jsou dlouhodobé. Naše kolegyně je např. dodnes na nemocenské.
Druhy rizikových jednání klientů podle stupně ohrožení ve vztahu k vykonávaným agendám
– Obecné nepersonalizované útoky na sociálních sítích, anonymní podání
– Osobní útoky na sociálních sítích, útoky na úředníky a veřejné funkcionáře (primátor, náměstci primátora, radní)
– Písemné výhrůžky a vulgární útoky v psaných podáních
– Verbální útok při osobním jednání (přestupky, soc. práce, SPOD, pohledávky,…)
– Fyzické napadení při jednání
– Výhrůžka a použití zbraní (nože, střelné zbraně) při výkonu práce
– Pronásledování a život ohrožující konání mimo výkon práce – žhářský útok
A lze předpokládat, že dopady incident má dodnes na celý tým…
My jsme tady v našem regionu zvyklí na spoustu ústrků. Nejsme přecitlivělí, naopak umíme s lidmi jednak podle toho, jak oni jednají s námi. Ale podobné události pochopitelně na celý tým těžce dopadají. Kolegyně – a u nás v drtivé většině pracují ženy – začaly mnohem více uvažovat, zda jim jejich práce stojí za toto riziko ohrožení vlastní rodiny. O to hrdější jsem na to, že se náš tým v těchto těžkých chvílích semkl. A že jsme společně dokázali hledat způsoby, jak tuto situaci zvládnout. Zavedli jsme psychologickou podporu, prohlubujeme supervize a speciální tréninky, jako jsou kurzy sebeobrany nebo zvládání konfliktních situací. A to dokonce i v podobě jakési fyzické připravenosti na útok. V loňském roce jsme se totiž setkali i s dalšími fyzickými útoky přímo na pracovišti. Kolegyně tedy mají zájem o taková školení, které pro ně připravuje naše Městská policie.
Jakými dalšími způsoby zajišťujete bezpečí na pracovišti?
Všechno začíná u prevence. Ve spolupráci s vnitřním auditem a v rozhovorech v rámci hodnocení zaměstnanců a zaměstnankyň průběžně identifikujeme riziková místa a situace. V kancelářích, kde hrozí kontakt s konfliktní klientelou, máme fyzické bariéry, průhledné dveře, signalizační systémy apod., a spolupracujeme také s Městskou policií, když zajišťujeme jejich asistenci při práci v terénu u složitých případů v sociálně vyloučených lokalitách. Což nám sice vyčítá ombudsman, ale pro nás je zdraví a ochrana zaměstnanců na prvním místě. Zaměstnance i zaměstnankyně pravidelně školíme. A co je zásadní, máme i školení pro nás na míru i nad rámec akreditovaného vzdělávání pro úředníky a úřednice územních samosprávných celků.
Dlouhodobě považuji za naprosto nehorázné, že například zaměstnanci a zaměstnankyně na přestupcích nemají nárok na rizikový příspěvek (kterému říkáme „fackovné“), přestože jednají s obviněnými osobami a dostávají se tak často do vysoce konfliktních situací. Je to jeden znak toho, jak stát neumí tuto práci ohodnotit a posoudit její rizika. Náš právní řád navíc nechrání oznamovatele či oznamovatelku přestupků, přitom každý si ve spisu může najít jméno a adresu!
Jak na těchto tématech spolupracujete s odborovou organizací?
Odbory jsou pro nás dlouhodobě důležitým partnerem. Jakožto služebně nejstarší tajemník v ČR od roku 1990 si pamatuji ještě téměř stoprocentní odborovou organizovanost. Ta čísla jsou dnes někde jinde, ale to na významu spolupráce nic nemění. Spolupracujeme při řešení konkrétních problémů, nasloucháme podnětům od zaměstnanců a zaměstnankyň a společně hledáme efektivní řešení. Odbory mají pochopitelně silnou roli při prosazování lepších pracovních podmínek. A já jejich úlohu plně respektuji. Reprezentují zaměstnance a zaměstnankyně, kteří sami vždy nemají sílu něco problematického řešit se svým nadřízeným. Takže se setkáváme nejméně jednou za čtvrtletí – nepotřebujeme u toho šermovat zákoníkem práce.
A co byste nakonec vzkázal našemu čtenářstvu?
My se spolu potkáváme nejen na konferencích, ale třeba i na pracovní skupině pro Katalog prací – a tam často prosazujeme stejné věci. Jsem vždy na straně lidí pracujících ve veřejné správě, protože jsou strašně nedocenění. Preferovány jsou jiné obory a oblasti. A je to tristní, neboť ve smíšeném modelu veřejné správy zkrátka na práci těch lidí leží chod státu. Jsou na ně kladeny velké požadavky (nejen kvalifikační), musí čelit množství omezení, samozřejmě musí mít čistý trestní rejstřík, nesmí mít jinou výdělečnou činnost bez předchozího písemného souhlasu zaměstnavatele… Na všechny vedoucí zaměstnance dopadá zákon o střetu zájmů a povinnost vyplňovat přiznání o majetku, která jsou pak dostupná veřejnosti. Na rozdíl třeba od premiéra či starosty pro nás stále platí lustrační zákon, je omezen i výkon pasivního volebního práva, tajemník magistrátu (a celá jeho rodina včetně rodičů a sourozenců) je dokonce posuzován jako tzv. politicky exponovaná osoba podle zákona o praní špinavých peněz, a mnoho jiných. Pro učitele či zdravotníky a sociální pracovníky nic takového neplatí.
Přitom platové ohodnocení úředníků je absurdně nízké – tabulky jsou naprosto směšné a dnes naprosto nefunkční, totožné se školníky a uklízečkami, bez ohledu na rozdíly. A pokud stát stojí na třech pilířích moci, úřednictvo představuje moc výkonnou, jejíž fungování je nezbytné. Přitom stát například ani neví, kolik lidí zajišťuje přenesenou působnost na obcích a krajích. V covidu se po zásluze děkovalo pracujícím ve zdravotnictví, pedagogům a pedagožkám – jenže i úředníci a úřednice nadále vykonávali důležitou práci, města i kraje navíc musely fungovat v krizovém řízení. Úředníci to všechno zajišťovali i mimo svou běžnou pracovní náplň a na ně si nikdo nevzpomněl. Nastane-li krizová situace, jako například povodně, ocení se – po zásluze! – bezpečnostní sbory. Jenže úředníci a úřednice opět zapadnou. Je to nejen nespravedlnost, ale i velká politická chyba, protože stát si takto podřezává větev sám pod sebou.
Mgr. et Mgr. Šárka Homfray
Ilustrační obrázky: pixabay.com