Díky mezilidským vztahům uspokojujeme mnoho ze sociálních potřeb – ať už se jedná o prostý kontakt s druhými, poskytování či přijímání pomoci, přiřazení se k určité skupině, nalézání osob s podobnou hodnotovou orientací, či hierarchické potřeby – tedy potřebu prožívání moci či naopak podřízenosti. Co se týká problematiky vztahovosti na pracovištích, je situace o to složitější, že zde existují dva souběžné typy vztahů – formální a neformální. Formální jsou pevně určeny pozicemi (nadřízený–podřízený–kolega), ty neformální vznikají a prolínají se s formálními více organicky, neboť tvořit vztahy je jednou z lidských přirozeností.
Symetrie a asymetrie
Zůstaneme-li ještě u představ o členění těchto vztahů, pak vztahy mezi rovnocennými kolegy jsou symetrické – mohou bez větších překážek proudit oběma směry a vykazovat stejnou míru různých pozitivních či negativních jevů pro lidské vztahy typických – sympatie, pomluvy, spojenectví, láska, nenávist… Co však v případě, kdy se objevují silnější emoce v pracovních vztazích asymetrického, vertikálního typu, tedy mezi pozicemi nadřízený – podřízený?
Ačkoli by se mohlo zdát, že alespoň v případě, kdy jsou tyto emoce kladného rázu, nemusí s nimi být větší potíž, opak bývá pravdou. Kolegové si brzy všimnou, chová-li vedoucí k některému z nich vyšší sympatie a tato nerovnováha se pak často propisuje na dynamice celého kolektivu. Nejinak je tomu i v případě, kdy jsou emoce náboje negativního. Může pak nastat například situace vyloučení člena z celé skupiny ze strachu, že přátelství s ním by ohrozilo i pozici takového jeho přítele. Případně mohou vznikat menší skupiny, které jsou zaměřeny proti výběrovosti vedení (nebo s ním naopak sympatizují), přičemž je opět narušena dynamika a s ní i výkonnost kolektivu.
Cesta k funkční vztahovosti (nejen) v práci
Zdá se tedy, že ideální situací je striktní „business“ prostředí, kde ke vztahům nedochází. To je sice koncept proveditelný v modelové situaci, ale jak jsme si již sdělili výše, vztahovost je jednou z lidských vlastností a jako taková se bude projevovat i mimo „povolený“ prostor. Není tedy možné vztahy zcela z prostředí, kde dochází k mezilidskému kontaktu, vyloučit. Jak zařídit, aby byly vztahy na pracovišti co možná nejpříjemnější? O jakýchkoli problémech, nebo i pouhých nedorozuměních, je především třeba hovořit, a to ideálně v rámci těch, koho se týkají.
Pokud tedy vedoucí zaznamená, že se v jeho týmu objevují některé nežádoucí jevy (pomluvy, šikana, hostilita mezi skupinami kolegů), je dobré, když má kromě dovedností potřebných pro danou odbornou práci i některé mediátorské schopnosti a dokáže díky nim přimět své podřízené k funkční komunikaci jak směrem k sobě samému, tak i mezi sebou navzájem. Pokud toto není v rozsahu jeho repertoáru, existují služby, které tyto možnosti nabízí, případně v mnoha firmách je již zaveden institut firemního psychologa, který by tyto služby měl také nabízet. V případě, že se jedná o problém komunikace s nadřízeným, neměli by se jednotliví zaměstnanci obávat obrátit na vyššího nadřízeného, či například na odborovou organizaci.
Společně strávený čas
Posilující účinek pro „týmového ducha“ mají nejrůznější teambuildingové aktivity v přírodě, ale stejně tak třeba i jen jednou za měsíc „neformální porady“, kdy je oficiálně dovoleno a dokonce žádoucí, mluvit spolu o jiných tématech, než jen těch pracovních a vytvořit tak prostor pro vzájemné sdílení a přátelství. K bezprostřednímu sdílení může přispět i přizvání externího facilitátora na takovou poradu.
Strukturovanost, disciplína, ochota a shovívavost k druhému
Pokud každý v týmu ví, jakou má pracovní náplň a pozici, ubývá domněnek a konfliktů týkajících se pracovních záležitostí. Proto by mělo být možné se obracet na své kolegy, nadřízené či podřízené s jakýmkoli dotazem či pochybami bez obav z posměchu či vyloučení z kolektivu a dalších nežádoucích reakcí. Této situace je dosaženo za předpokladu, že jsou všichni členové schopni jednat v mezích ochoty a shovívavosti k sobě navzájem i vzdálenějším kolegům z jiných útvarů, s myšlenkou na to, že všichni jsme ve skutečnosti na jedné lodi a záleží na každém jednom z nás, zda popluje klidně a bezpečně do přístavu, či se bude klátit v bouři emocí a nedorozumění.
(Autorka je psychoterapeutka se zkušenostmi z práce ve státní službě.)