Budoucnost odborů bude taková, jakou si jí odboráři udělají. Členství v odborech by lidé měli brát stejně samozřejmě, jako pojistku na auto. Musíme proměnit, jak Češi o odborech smýšlí, říká místopředsedkyně ČMKOS Radka Sokolová.
Scházíme se v první prázdninový den. Cesta krásným historickým secesním, leč stísněným výtahem do vyšších pater centrály ČMKOS v Praze je pro mě úzkostným zážitkem. Úleva přichází, když rozhovor započínáme v příjemně vychlazené kanceláři. Vždycky usměvavá, ochotná nejen diskutovat, ale prostě si i jen tak lidsky popovídat. Schopná srozumitelně promlouvat k ministru i dělníkovi. Uměřený projev střídává hurónský smích. Otevřená všemu novému, nabitá pozitivní energií a až nakažlivě vyzařující klid. Tak na mě působila místopředsedkyně Českomoravské konfederace odborových svazů Radka Sokolová, které jsem kladl otázky o roli ČMKOS ve vztahu ke svazům, o budoucnosti českého odborového hnutí, o tom, jak vrátit úředníkům jejich společenskou prestiž i o tom, proč by vůbec mladí lidé měli vstupovat do odborů.
Zástupce i pomocník
Někdy se setkáváme s otázkou, jaká je role konfederace vzhledem k jednotlivým odborovým svazům. Tuhle otázku můžeme zjednodušit: K čemu vlastně svazy odborovou centrálu potřebují a k čemu jim slouží?
Odborové svazy působí zpravidla v rámci konkrétních oborů – státní orgány, školství, zdravotnictví, potravinářství, stavba, obchod, kovoprůmysl atd. Jejich hlavním posláním je ochrana zaměstnanců v daném odvětví, podpora kolektivního vyjednávání a v některých případech také kolektivní vyjednávání na vyšší úrovni. Jsou různě velké a existuje celá řada oblastí – témat, která se vyplatí řešit společně. I proto si odborové svazy zřídily odborovou centrálu. Jedná se například o expertní makroekonomické a další analýzy, které rozšiřují argumentaci při jednání s příslušným ministerstvem nebo při jednání se zaměstnavateli. Je to také organizace akcí, při kterých je důležité vzájemné spojení, ale také se jako užitečná jeví společná podpora vzdělávání či výměna zkušeností. Díky tomu, že jsou odborové svazy sdružené v ČMKOS řádným připomínkovým aktérem vzniku a úprav legislativy, jsou součástí sociálního dialogu jak na národní, tak i na regionální úrovni. Nejdůležitější rolí konfederace je ale bezpochyby zastupování zájmů českých zaměstnanců na nejvyšší úrovni při jednání s vládou a zaměstnavatelskými svazy.
Jak konkrétně ČMKOS své členské svazy podporuje? Jak se podpora konfederace promítá do běžného provozu svazů i jejich základních organizací?
Primárně je rolí ČMKOS zastupování zájmů zaměstnanců na národní úrovni. Ale věnujeme se i celé řadě dalších aktivit. Prostřednictvím Legislativní rady ČMKOS zajišťujeme koordinaci vytváření stanovisek k právním předpisům. V rámci projektů, na kterých ČMKOS pracuje, vždy realizujeme i takové aktivity, které jsou určeny odborovým svazům – například semináře, projektové výstupy atp. Odborovým svazům pomáháme v oblasti informačních technologií, zajišťujeme v rámci možných kapacit také pomoc při technickém zabezpečení akcí jako je jejich ozvučení, nahrávání, fotodokumentace nebo streamování.
Snažíme se také stále vylepšovat či hledat další nové formy podpory. V posledních měsících jsme rozjeli nový web, máme za sebou několik prvních newsletterů (každý má možnost přihlásit se k jeho odběru) a zřídili jsme nové oddělení komunikace, které se chystáme posílit, abychom mohli nabídnout širší pomoc a podporu i z této oblasti.
Jsou již stovky členů odborových organizací, kteří využili také právního poradenství, které naši právníci poskytují nejen v oblasti práva pracovního, ale poradí a pomohou také s dalšími problémy, které naše členy mohou potkat v osobním životě – smlouvy, dědictví, koupě či prodej nemovitosti, ale i v dalších oblastech práva.
V neposlední řadě se věnujeme vzdělávání. Plánujeme pokračovat ve webinářích (on-line školeních) nebo připravujeme již osmý ročních Odborové akademie.
Budoucnost odborů
Je jasné, že odborové hnutí se v ČR nachází ve složité situaci. Ať už kvůli současné vládě, která čas od času na odbory útočí i v tom duchu, že je nepovažuje za seriózní partnery pro jednání, tak také kvůli různým krokům, které členové vedení centrály leckdy vyčítají. Jaká je budoucnost odborů u nás? A co jsou hlavní úkoly, které před naší odborovou centrálou stojí?
Budoucnost odborové konfederace je v rukou jejích členů. Je jen na nich, jaká bude. Já bych nejen všem odborářům, kteří jsou aktuálně členy našich odborových svazů, ale i všem zaměstnancům moc přála, aby ČMKOS byla pro budoucnost vlivnou a silnou odborovou centrálou, která efektivně hájí práva zaměstnanců. V současné době to však není jednoduchý úkol. Společnost se stále ještě vypořádává s následky koronaviru, denně čelí novým výzvám a současná politická scéna nepřikládá sociálnímu dialogu adekvátní důležitost. Mnohá politická rozhodnutí postrádají sociální citlivost a spravedlnost.
Cíle ČMKOS se musí potkávat s cíli členských odborových svazů. Musí mezi ně patřit finanční stabilita, neustálé udržování a zvyšování odbornosti a bezesporu také modernizace. Ruku v ruce s těmito cíli musí jít také stabilizace členské základny a hledání cest, jak oslovovat nové členy a udržet i podporovat ty stávající.
Co považujete za nejpalčivější problémy, které v současnosti před českými odbory stojí?
V současné době je celá řada „palčivých problémů“, ale zmíním jen tři z nich. Patří mezi ně nízké mzdy a rostoucí životní náklady. V této oblasti musí odbory společně bojovat na národní úrovni o důstojnou výši minimální mzdy a zaručených mezd. Velmi zásadní je zde i vyjednávání kolektivních smluv na vyšší i podnikové úrovni.
Dalším aktuálním tématem, kterým se aktivně zabýváme, je připravovaná důchodová reforma. Tady je naší rolí aktivně využívat své role sociálního partnera, ale také připomínkového místa v rámci legislativního procesu. Naším cílem je, aby důchodový systém byl spravedlivý, udržitelný a byl šancí na důstojné stáří.
Z trochu jiného soudku je pak stále nízké povědomí o odborech ve společnosti a mezi mladými obzvlášť. A zázrak v této oblasti určitě nenastane. Je to na nás, abychom společně pracovali na zvyšování povědomí o odborech, o výhodách členství v odborech, abychom využívali moderních komunikačních technologií a oslovovali mladou generaci prostřednictvím relevantních kanálů a programů. Je to velká výzva, ale zároveň je to nezbytná investice. Jen tak můžeme zajistit kvalitní, finančně stabilní a moderní odbory, které i v budoucnosti budou stát na straně zaměstnanců, budou pro ně vyjednávat kvalitní pracovní a mzdové podmínky nebo jim poskytovat adekvátní právní pomoc.
Proč nejsou odbory atraktivní pro mladé?
Odbory se potýkají se stárnutím členské základny a nezájmem mladší generace. Jak do odborů dostat mladé lidi?
Získávání nových členů pro odbory je náročný úkol. Společnost se výrazně individualizovala a často slyšíme argumenty, že členství v odborech není potřeba, protože kolektivní smlouvy platí pro všechny zaměstnance. Mnoho lidí věří, že nikdy nebudou potřebovat právní pomoc nebo podporu. Přitom odbory vznikly, aby chránily zaměstnance, a byly založeny na vzájemné podpoře a solidaritě. Na tyto hodnoty nesmíme zapomínat ani dnes.
Chceme-li oslovit mladou generaci, musíme si sami uvědomovat hodnoty, které odbory přinášejí. Je nezbytné znát potřeby a jazyk mladých lidí, komunikovat s nimi a průběžně modernizovat odbory. Mnoho mladých lidí nemá povědomí o činnosti odborů, proto je potřeba pracovat na efektivní komunikaci a šíření informací. To zahrnuje využívání moderních informačních technologií a budování takových odborů, které budou pro mladé atraktivní.
Musíme také zdůrazňovat, že členství v odborech přináší výhody jako právní pomoc, ochranu práv na pracovišti a kolektivní vyjednávání. Pouze tímto způsobem můžeme zajistit, že odbory budou i nadále plnit své poslání a chránit práva všech zaměstnanců. Přála bych si, aby členství v odborech lidé brali stejně samozřejmě, jako pojistku na auto. Protože odbory jsou pojistkou pro celou řadu životních situací spojených s pracovním životem.
Pokud mluvíme o tom, že je třeba k mladým mluvit jejich jazykem, jak ČMKOS používá sociální sítě?
Konfederace využívá sociální sítě především jako informační zdroj. Chápeme, že současná doba si vyžaduje přizpůsobit se určitému komunikačnímu stylu, jehož jádrem jsou krátká, úderná, ale informačně hodnotná sdělení. Posilujeme náš komunikační tým a jde nám o to, abychom byli na veřejnosti lépe vidět, abychom veřejnosti sdělovali to, co jako odboráři považujeme za důležité – tak, aby nám to pomáhalo ve zlepšování veřejného obrazu o odborech a tím i posilování naší společenské pozice. Momentálně jsme na Facebooku, náš předseda je na X (dříve Twitter), používáme YouTube a bylo nezbytné pustit se i do Instagramu, jehož popularita roste. Zvažujeme vstup na TikTok, což by umožnilo oslovit nejmladší generaci.
Z vlastní zkušenosti vím, že lidé mého věku (autorovi rozhovoru je 31, pozn. red.) často vůbec neví, co odbory dělají, tedy pokud vůbec vědí, že něco jako odbory existuje. Když přijdou do práce, nenapadne je ani se zeptat, zdali tam působí odborová organizace. Čím to? A co se s tím dá dělat?
Nejenom mladí lidé, ale i ti starší mnohdy vůbec netuší, k čemu odbory jsou. Snažíme se tomu jít naproti s tím, že pořádáme různé informační kampaně a vyjíždíme také do terénu. Málo lidí na otázku co jsou odbory dokáže odpovědět. Dokonce se nám stalo, že studenti střední školy věděli, že odbory někomu velmi pomohly. Přesto nevěděli, co odbory jsou. Lidé mají často nějaké povědomí o tom, že pomáháme zaměstnancům, ale nenapadne je, že právě oni by mohli do odborů vstoupit. Nezbývá nám, než se nadále snažit vrátit odbory do myšlenkového obzoru Čechů a Češek.
I po třiceti letech nás stále trápí stigma ROH. Zejména určité politické kruhy tuto představu rádi přiživují a vykreslují odbory jako jakési pohrobky minulého režimu. Odbory přitom vznikly dávno před komunistickou stranou a největší tradici, renomé a vliv mají na západě, kde jsou etablovanou a uznávanou součástí občanské společnosti. I v tomhle musíme zabrat a prezentovat se jako moderní a obrozená organizace, která není žádným nostalgickým spolkem, ale prospěšnou, živou složkou našeho veřejného světa. Opět jsme u nových metod komunikace, u informačních kampaní, nových médií.
V neposlední řadě jde také o náš vzdělávací systém. O odborech se nikde neučí. Žáci a studenti nemají šanci se o nich v průběhu vzdělávání dozvědět. Nikdo jim neřekne, že právě odbory vybojovaly základní pracovní práva, regulaci pracovní doby, důstojné mzdy, dovolenou, zdravotní a sociální pojištění… V tomto ohledu samozřejmě nelze čekat, že by nastala ve školském systému nějaká skoková změna. Měli bychom ale usilovat o to, aby se studenti měli možnost dozvědět se o historické roli, která odborům náleží, a aby o tom mohli diskutovat.
Hrdost odboráře
Existuje odborářská hrdost? Řekla byste o sobě, že jste hrdá odborářka?
Řekla bych, že odborářská hrdost opravdu musí existovat. Máme na co být pyšní. Pokud člověk chce dělat odbory, musí v sobě mít vnitřní motor, který mu říká: Chci dělat věci, které pomáhají ostatním. A to je samo o sobě obdivuhodné. A jestli jsem já osobně hrdá odborářka? Určitě ano. Kdybych měla jmenovat jednu věc, na kterou jsem extra pyšná, řekla bych, že pro mě osobně je důležitá Odborová akademie. Letos spouštíme osmý ročník. Ti, kteří akademií projdou, jsou pro mě tak trochu jako děti. Vidět, jak se jim pak daří, jak jim to vše pomohlo v odborové práci i v motivaci do práce i života jako takového… To je projekt, na který jsem opravdu hrdá.
Jak se ale vyrovnat s tím, že mnoho zaměstnanců státních orgánů, organizací a podobných institucí se potýká s pocitem, že klesá jejich společenská prestiž?
To je situace, do které se tento stav nedostal vlastní chybou. Jsou v situaci, kdy na ně nadávají politici – a viní je za své vlastní chyby -, nadřízení i klienti. Ale do úzkých je vlastně dostrkaly okolnosti, ve kterých naši zaměstnanci veřejných služeb pracují. Každý chce mít funkční úřad, dobrou městskou policii, funkční poštu. A když člověk přijde k přepážce, běžný občan si nedovede představit, co všechno se na druhé straně stolu odehrává. Neustálé změny, reorganizace, nové systémy, digitalizace, transformace, personální šachy i zákulisní hříčky… Věřím, že všichni zaměstnanci veřejné sféry chtějí svou práci dělat dobře. Ale i my, skrze odbory, jim musíme pomáhat v tom, aby k tomu měli dobré podmínky, kvalitní ohodnocení, podporu od svých nadřízených, politiků i veřejnosti. Proto je potřeba zastavit seškrtávání rozpočtů a osekávání pracovních míst. Kvalitní veřejné služby musí mít kvalitní a motivované pracovníky, kteří potřebují dělat v kvalitním a motivujícím prostředí. V tom vidím pro odbory velký úkol pro příští léta. Když budou moct dobře a kvalitně pracovat, poroste jejich společenská prestiž i podpora. Každý potřebuje cítit, že jeho práce má smysl a že je za ni adekvátně materiálně, ale i psychologicky oceněn. Jen silné odbory mohou v době vlády, která činí sociálně necitlivá opatření, pomoct zaměstnancům toto složité období zvládnout. Čím budou odbory silnější, tím blíže jsme tomu, že se práce pro veřejnou sféru začne zase vnímat jako prestižní, užitečná a společensky prospěšná.
Současná doba si vyžaduje současné metody. Víme, že odboráři dnes moc nechtějí stávkovat, demonstrovat atd. Šíří se pocit, že to nemá smysl; že když lékař na týden zavře ordinaci, je to pohroma, ale když se na týden zavře okénko na městském úřadě, nic moc se vlastně nestane – a pouze to ještě více rozlítí občana a politikovi to dá proti zaměstnancům úřadu do rukou další zbraň. Co dělat v situaci, kdy stávka nebo protest není řešení, které by prostě fungovalo?
Bohužel opravdu žijeme v době, kdy je společnost velmi fragmentarizovaná a individualizovaná. Vcelku pochopitelně se také lidé bojí. Když vykročí z řady, vystavují se riziku postihu, pomluvy, stigmatizace. Dávat nálepky je dnes oblíbené. A když se pak začne mluvit o stávce, lidé si řeknou: No super! Jen ať se stávkuje! Ale ať tam jdou ti druzí.
Pochopitelně, když si tohle řeknou všichni, žádná stávka se nekoná. A lidé za to pak mnohdy viní svazy nebo ČMKOS. Říkají, že to je přece na nás, abychom zařídili to a to, abychom demonstrovali támhle a onde, vyjednali tohle a tamto. V tomhle ohledu tak trochu došlo k převrácení toho, jak by odbory měly fungovat. Odborové hnutí musí fungovat také zespodu. Je o iniciativě a akci členů základních organizací, které vlastně mají ty vyšší struktury spíše „úkolovat“, než čekat na instrukce od nich. Všechno je to o lidech ve všech patrech odborové struktury, o spolupráci, o naslouchání, o tom, že budeme všichni táhnout za jeden provaz. Nelze odbory dělat tak, že moje role končí při zaplacení členských příspěvků, a o zbytek „ať se postará Středula“.
Musíme tedy znovu v odborářích pomoct vybudovat pocit sounáležitosti a solidarity. Abychom byli schopni a ochotni stát jeden za druhým. A musíme také volit nové metody protestů a nátlakových aktivit. Musíme se naučit lépe komunikovat, lépe formovat vlastní mediální agendu, lépe propagovat naši práci a naše úspěchy. Posilovat naše hnutí a informovat o tom veřejnost. Myslím, že úspěchy jsme zaznamenali třeba v bojích o podobu důchodové reformy, nyní nejaktuálněji o výpověď bez udání důvodu. Nejsem ale nakloněná tomu, abychom našich sociálním partnerům vyhrožovali třeba skrze média. Formovat veřejné mínění ano, ale vždy je třeba myslet na to, že odbory jsou zde od toho, aby vedly sociální dialog. A to slovo dialog je třeba zdůraznit. Jistě, říkejme veřejnosti náš názor a hrdě prosazujme to, co považujeme za legitimní. Ale veďme dialog. Nebuďme jako ti, kteří pouze vedou monology, nikoho neposlouchají a prosazují jen tu svou. Na to jsou v téhle zemi jiní „experti“.