Dějiny odborů, část V.
Odborový spor
Mgr. Radek Holodňák
Vznik odborové centrály
Rozmáhající se snaha o osamostatnění českého odborářského hnutí se naplnila 31. ledna 1897 v karlínském hostinci U dvou hroznů. Především díky podpoře největšího odborového subjektu – kovodělníků – delegáti sjezdu českých odborových organizací rozhodli o založení Odborového sdružení českoslovanského. Zrodila se tak první česká odborová centrála. Českomoravská konfederace odborových svazů na ni svou činností navazuje. Nyní se hrálo především o to, jak bude česká centrála spolupracovat s centrálou rakouskou a jaké vztahy mezi sebou tyto instituce budou mít. Program nově založeného OSČ nejlépe shrnuje následující citace:
„Odborové sdružení jest sprostředkovatelem, který mezi jednotlivými odborovými a vzdělávacími organisacemi přátelské styky udržuje, prostřednictvím jehož silnější odbory slabší mravně i hmotně podporují, odborové sdružení pracuje a napomáhá k zakládání odborových organisací tam, kde tyto dosaváde nestávají a působí k tomu, aby všechno organisované dělnictvo v boji hospodářském společně postupovalo a vzájemně se podporovalo. V boji mzdovém pak odborové sdružení vyšetřuje poměry, sprostředkuje, kde to možná jest, smírné rozhodnutí, a tam kde toho docíliti se nedá, podporuje stávku tiskem, agitací a hlavně peněžitou podporou, aby stávka vítězně pro dělnictvo skončila. Dále sbírá a uveřejňuje Odborové sdružení přehledy o činnosti, síle a vzkvétání našich odborových a vzdělávacích spolků a přehledy o velikosti a výsledku stávek, aby každý uvědomělý a organisovaný soudruh přehled učiniti si mohl o výsledku této hospodářské činností naší a tudíž i o činnosti své vlastní.“
Jádro sváru
Vznik české odborové centrály nicméně přinesl několik problémů. České odborové hnutí se ponořilo do období dlouhodobého konfliktu s Vídní. Šlo především o to, kdo bude české odboráře zastupovat na mezinárodních odborových sjezdech. Uplatňovala se totiž zásada, že každý stát na sjezdu reprezentuje jedna centrála. V případě Rakousko-Uherska tak za delší konec provazu tahala Vídeň. Ta usilovala o to, aby se OSČ včlenilo pod ústřední rakouskou odborovou centrálu. Slibovala sice, že Čechům zůstane zachována autonomie, ale na mezinárodním poli za ně chtěla hovořit sama. Češi ale o ztrátu svrchovanosti nestáli a dobře věděli, že rakouským odborům jde mimo jiné i o české peníze plynoucí z členských příspěvků a vydávání tiskovin. Při několika příležitostech tak bylo včlenění OSČ pod křídla rakouské orlice odmítnuto a čeští delegáti se mezinárodních odborových sjezdů účastnili i přesto, že leckdy (jako v roce 1905 do Amsterodamu) nebyli vůbec pozváni.
Druhým kruciálním problémem byla otázka vztahu odborového hnutí a politiky. Odbory dosud zastávaly stanovisko o zachovávání politické neutrality. V praxi to znamenalo, že odboráři se věnují tématům pracovním a hospodářským, ale aktivně nevystupují v politice a neusilují o politickou moc. Tato zásada opět platí i dnes a odbory po roce 1989 jsou definovány jako neutrální, striktně apolitické organizace. Na přelomu 19. a 20. století však měli čeští odboráři jiný názor. Považovali za důležité svůj boj za spravedlivé pracovní podmínky propojit s politickým úsilím sociálnědemokratické strany, za kterou se otevřeně stavěli. Odbory i strana spolu vzájemně spolupracovaly. V této otázce se česká a rakouská centrála zcela rozcházely, což prohloubilo jejich vzájemné rozpory. Stanovisko českých odborů v roce 1907 podpořila rezoluce II. internacionály, v níž byla zdůrazněná úzká souvislost mezi hospodářským a politickým bojem. Delegáti pak vyzvali odbory k tomu, aby nepropadaly „cechařství“, čímž bylo naznačeno, že zájmy odboráře nekončí za prahem jeho zaměstnání a domu, ale že společenská proměna se musí vymáhat i na politických kolbištích na celospolečenské úrovni.
Prohlubující se rozdíly
Spor mezi rakouskou a českou centrálou nakonec rozhodlo až nezastavitelné kolo dějin. Protože spolu ústředny nebyly schopné najít společnou řeč a spoléhaly se na vyřešení sporu na mezinárodní úrovni, nedošlo až do začátku první světové války k nalezení řešení. Není možné ale hovořit o nepřátelství, které by snad vzplálo mezi českými a německými dělníky. Obě centrály a jejich organizace mezi sebou nadále udržovaly úzké styky, podporovaly se při hájení svých zájmů či při stávkách a projevovaly si solidaritu. Zatímco na poli mezinárodního postavení a v otázce politické orientace se tak ústředny neshodly, v otázkách „všedního dne“ spolu nadále spolupracovaly.
České odborové hnutí navíc po roce 1897 začaly trápit i vnitřní rozpory, de facto odvislé od jedné z jmenovaných sporných otázek mezi Čechy a Němci. Zatímco rakouské odbory udržovaly politickou neutralitu a dařilo se jim zachovávat jednotu, české odbory, oficiálně inklinující k sociální demokracii, se začaly rozkližovat tím více, čím více se diferencovala vznikající multilaterální politická scéna. Když v roce 1897 sociálnědemokratická strana vystoupila s takzvaným protistátoprávním prohlášením, v němž odmítla dosavadní český národní politický program, bylo zaděláno na štěpení. Jednotné hnutí začali opouštět nacionálně orientovaní členové. Následně se začaly objevovat další odštěpné odborové svazy: vedle Československé obce dělnické zřízené sympatizanty Národní demokracie vznikla třeba Říšská odborová rada křesťanských odborových organizací, různé nezávislé anarchistické a syndikalistické odborové organizace i menšinové německé nacionalisticky orientované odbory působící v „rajónu“ OSČ. Před vstupem do jeviště první světové války tak odborové hnutí v Českých zemích vstoupilo oslabené nejednotností, která nicméně byla přirozeným výsledkem politického uvědomění, rozčlenění a vývoje českého národa.
Text vychází z publikace: Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.
Zdroj obrázku: Robert Koehler – Deutsches Historisches Museum: Wikimedia Commons