Dějiny odborů, část IV.
Národnostní otázka v odborovém hnutí
Mgr. Radek Holodňák
V 90. letech 19. století zažilo odborové hnutí v českých zemích mimořádné období rozkvětu. Odborům se podařilo vybojovat si své místo na slunci a získat právní oporu pro svou existenci. Nyní se mohly začít soustředit na systematický rozvoj a získávání širokého společenského vlivu. A začaly se utvářet základní struktury a instituce, které jsou pro odbory specifické dodnes.
Nové úkoly, nové role
Na tzv. Hainfeldském sjezdu sociálně-demokratická strana doporučila, aby její členové aktivně vytvářeli odborové organizace, vstupovali do odborů a vytkli si nové cíle: odbory budou zaručovat svým členům podporu v nezaměstnanosti a ve stávkách, zprostředkovávat lidem zaměstnání a poskytovat odborářům a odborářkám právní ochranu a poradenství. Začaly vznikat také statistiky mapující mzdové poměry a pracovní trh jako celek. Statistická a ekonomická data začaly sloužit jako podklady pro vyjednávání se zaměstnavateli. Základy, na kterých stojí odborové hnutí dodnes, začaly nacházet pevné podloží v půdě světa práce.
Po Heinfeldském sjezdu se v odborovém hnutí začal šířit další trend, který v různých podobách přetrval dodnes: vydávání odborových časopisů, novin a dalších periodik. Názvy některých odborářských magazínů dokládají, jak rozmanité a široké začalo odborářské spektrum být: Pekař, Rajblík a hoblík, Časopis stavebního dělnictva, Osnova, Naše snaha, Truhlářské listy, Záštita, Odborný časopis dělnictva textilního, a takto bychom mohli pokračovat. Časopisy se staly základem organizace a komunikace odborů dovnitř i ven. Směrem dovnitř sloužily jako základní informační zdroj pro členy a také jako svého druhu diskusní fórum. Směrem ven plnily propagační roli a pomáhaly získávat další pracující pro odborové hnutí.
Vznik svazů a centrály
Po roce 1890 se také začínají odehrávat první velké zemské odborové sjezdy, na kterých se mohli potkávat pracující z celé monarchie. Zvýšená intenzita sdružování se napříč monarchií vedla ke vzniku prvních celoříšských odborových svazů a unií. Začalo se uvažovat o tom, že spojování jednotlivých organizací ve vyšší organizované celky umožní efektivnější vyjednávání a společné prosazování zájmů. Aby nevznikala dělnická konkurence mezi jednotlivými podniky, začalo být pro obě strany výhodné vyjednávat zaměstnanecké podmínky na úrovni celých průmyslových segmentů a oborů. A začal se také chystat vůbec první celoodborový sjezd, na kterém se poprvé měli sejít zástupci všech existujících organizací v Rakousku-Uhersku.
Celoodborový sjezd se odehrál o Vánocích roku 1893 a zasedali na něm delegáti 69 vídeňských a 125 mimovídeňských odborových organizací, spolků a svazů. Společné jednání vedlo k založení historicky první všeodborové centrály: Rakouské odborové komise. Hnutí se tedy podařilo ustanovit infrastrukturu, která de facto funguje s různými obměnami dodnes: základní organizace se sdružují do podnikových organizací, které se sdružují v oborových svazech, a svazy se stávají členy odborových centrál. Díky této struktuře odboráři získali zastoupení na všech úrovních od jednotlivé dílny až po utváření vládní politiky.
Česko-německá otázka
Při pohledu na širší politickou realitu 90. let 19. století je třeba si uvědomit, že se jednalo o období, v němž nabíraly české snahy o politickou emancipaci na obrátkách. Česká politická reprezentace se po letech pasivní rezistence vracela k jednacím stolům a politická scéna se diferencovala a štěpila do proudů, které přetrvávají dodnes. Na politickém kolbišti se střetávají strany socialistické, agrárnické, liberální i konzervativní. Politické spektrum je nadále rozděleno na české a německé strany, které hájí zájmy jednotlivých národů monarchie. Ojedinělou výjimkou v tomto národnostně rozštěpeném prostředí tvořily právě odbory. Ty totiž nebyly postavené na národnostním principu, ale na profesní příslušnosti. To v praxi znamenalo, že v jednotlivých organizacích i svazech se spolu setkávali Češi, Němci i příslušníci dalších národností. Zatímco v politickém boji spolu národy nenacházely řeč, v otázkách práce se vzácně shodovaly. Odbory tak mírnily nacionální napětí a spíše spojovaly lidi podle jejich třídní a profesní příslušnosti, než aby je rozdělovaly podle jazyka, kterým hovoří.
Nacionální problémy se ale začaly objevovat i v rostoucím odborovém hnutí. Nejprve šlo o spory spíše drobnější: třeba čeští a rakouští dělníci se nemohli dohodnout na tom, kdo by měl kolik přispívat na vydávání jejich časopisu Kovodělník a kde by měla sídlit jeho redakce. Takové problémy se ještě dařilo smírně řešit.
Objevovaly se ale závažnější potíže. Češi začali mít pocit, že se ve statistikách a ekonomických výkazech, začali ztrácet. Odbory totiž tyto statistiky sestavovaly bez ohledu na národností příslušnost. Češi se ovšem v monarchii cítili utlačení a domnívali se, že s národnostním útlakem je spojená i specifická forma pracovního útlaku, který může správně pojmenovat a zasáhnout pouze vlastní, národně orientovaná forma organizování se a agitace. Internacionalismus odborového hnutí v očích Čechů narážel na své vlastní limity.
Česká cesta
V roce 1894 Češi založili Dělnickou akademii. Jednalo se o instituci, jejímž cílem bylo vychovávat a vzdělávat české dělníky, učit je organizační, propagační a agitační práci či vzdělávat je v pracovním právu. Tuto ideu podpořil i již tehdy vlivný a známý profesor T. G. Masaryk, který byl odborářským myšlenkám pozitivně nakloněn. Odboráři si také představovali, že Dělnická akademie by časem mohla převzít roli Rakouské odborové komise a stát se tak první národní odborovou centrálou specificky pro Čechy.
Přesto se však čeští odboráři ještě pokusili reformovat dosavadní říšskou odborovou komisi. Na druhém všeodborovém sjezdu v roce 1896 čeští delegáti vyřkli požadavek na to, aby byl v komisi zaměstnán český tajemník, který by se zabýval specificky českou agendou a zpracovával by ekonomické statistiky specificky českých zemí. Podobně se pak mělo postupovat i v rámci jednotlivých, dosud internacionálních, svazů. I v nich měly vznikat pozice českých sekretářů, kteří měli zpracovávat českou agendu a věnovat se českým zaměstnancům a prosazování jejich zájmů.
Tento zásah do dosud národnostně nerozlišené struktury Rakouské odborové komise ale většina delegátů odmítla. Neshody v celoříšské centrále a volání po hájení zájmů pracujících z menšinových národů monarchie vnesly do odborového hnutí rozkol, ale zároveň otevřely dveře vzniku samostatné národní odborové centrály. S ní odborové hnutí v českých zemích bude čekat také intenzivní zapojení do evropských a světových odborářských struktur. Budoucnost odborů se zdála slibná.
Text vychází z publikace a zdroj obrázku: Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.