Mgr. Radek Holodňák
Takzvaná Velká válka zasáhla miliony a miliony evropských rodin, které přišly o své syny, bratry a otce. Celá jedna generace jako by snad zmizela z povrchu zemského a obrátila se na bojištích světové války v prach. Hospodářské destrukce dosahovala katastrofických rozměrů. Orientace válčících mocností na válečný průmysl rozvrátila fungující výrobní a obchodní vztahy. Hrůzy moderní války ukončily takzvanou „Belle Époque“, tedy „krásné období“ dlouhého evropského míru a překotného sociálního, vědeckého, hospodářského, politického, ekonomického i národního vývoje. Válka narušila i přirozený vývoj odborového hnutí, které se během ní stalo předmětem perzekuce a nemohlo volně vykonávat svá práva. Mnozí odboráři, tedy mnozí z těch, kteří nebyli mezi léty 1914-18 odvedeni na frontu, se ale neváhali zapojit i do protirakouského odboje. Zejména národně socialistická Česká obec dělnická významně přispěla k oslabení rakouské státní autority a už v roce 1917 organizovala demonstrace za rychlé ukončení války. A než se přesuneme do odborových dějin samostatného Československa, rozloučíme se připomínkou pozapomenuté generální stávky v roce 1918. Události související přímo se vznikem samostatné republiky bychom jako odboráři rozhodně neměli zapomenout.
Příčiny nepokojů
Situace v Rakousku-Uhersku byla v posledních týdnech války katastrofická. Zdecimovaná monarchie vydechovala z posledních sil. Zásobování zbožím zcela zkolabovalo, v obchodech chyběly potraviny, lidé neměli čím topit. Všeobecné rozčarování z hospodářského zhroucení státu ještě rozdmýchávalo neustálé zvyšování dodávek pro rakousko-uherskou armádu. Celospolečenská situace se tak na podzim začala vyostřovat do té míry, že se lidé v Českých zemích začali uchylovat ke stávkám a demonstracím. Množily se také případy vojenských dezercí. Vůle vytrvat jakýmkoliv způsobem ve válce zcela ochabla i mezi těmi, kteří dosud k situaci mlčeli a demoralizované obyvatelstvo toužilo po míru. Generální stávka byla na spadnutí.
K jejímu vyhlášení se nakonec odhodlala Socialistická rada, která byla organizací sdružující sociální demokraty a národní socialisty. Dne 12. října vydala prohlášení o vyhlášení stávky stanovené na termín o dva dny později.
Stávkové hnutí
Programem stávky byl především požadavek samostatného sociálně solidárního československého státu. Mezi iniciátory panovalo přesvědčení, že je třeba, aby distribuci klíčových surovin okamžitě převzaly do vlastních rukou české národní orgány a zamezilo se tak dalšímu drancování země na úkor vojenských rekvizic. Tento požadavek rezonoval později, po oficiálním vyhlášením republiky. Projevil se v den vzniku republiky převzetím Válečného obilního ústavu revolučním Národním výborem.
Stávka nicméně neměla hladký průběh a účast v ní vyžadovala skutečnou odvahu. Protože se záměr vyhlásit stávku rychle rozšířil i mimo dělnické kruhy, pražský vojenský velitel maršál Eduard Zanantoni rozmístil v Praze silnou vojenskou posádku. Jejím cílem bylo zabránit demonstracím a veřejným shromážděním. Stávka tak v Praze nenabrala rozměr veřejné manifestace, ale přesto tvrdě zasáhla tovární výrobu tolik klíčovou pro válečnou mašinérii. Jen v Praze 14. října zastavilo výrobu na 35 tisíc dělníků. Stávka se pak organicky šířila dál do celých Čech. Masové manifestace se na rozdíl od Prahy odehrály třeba na Kladně či v Písku. Na Moravě tolik úrodné půdy stávka nenašla, zapojení dělníků ve Slezsku pak bylo spíše symbolické. Přesto se jednalo o masovou akci, kterou organizátoři shledali za úspěšnou.
Československo jistě. Ale socialistické?
Národní výbor, který byl v podstatě dosud ilegální politickou reprezentací českých sil prosazujících nezávislost na Rakousku-Uhersku, se od stávky distancoval. Jeho představitelé se obávali, že v Praze vypukne tváří v tvář ozbrojeným gardám krveprolití. Výbor chtěl také zamezit tomu, aby Socialistická rada v návalu stávkové euforie vyhlásila Československo předčasně. Toho se obávala i rakouská moc, kterou rozsáhlé dělnické hnutí vyděsilo. O dva dny později do Prahy vyslala majora Rudolfa Kalhouse, který se sešel s představiteli Národního výboru a společně se dohodli na tom, že se výbor pokusí v Praze udržet pořádek a bude krotit radikální revoluční emoce. Obě strany se totiž obávaly toho, že by stávkové hnutí mohlo přerůst v bolševický převrat vedený radikálním křídlem sociální demokracie, které vedl Bohumír Šmeral, pozdější zakladatel KSČ.
Socialistická rada a Národní výbor československý se nakonec 16. října dohodli na společném postupu. Téhož dne pak Národní výbor ohlásil složení prozatímní československé vlády v čele s T. G. Masarykem, která se chystala na převzetí moci. Tato vláda jistě čerpala svou legitimitu i z vědomí, že za ní stojí české dělnictvo a že je ochotno státní převrat masově podpořit.
Vyhlášení republiky v Písku
Pozoruhodná událost se odehrála 14. října v Písku, kde se odehrála rozsáhlá manifestace. Živelně rozšířená zpráva o stávce způsobila neorganizované vzedmutí dělnictva. Tamní předáci mylně interpretovali útržkovité zprávy z Prahy jako signál k okamžitému vyhlášení republiky.
Zpráva o organizaci stávky se do Písku dostala 13. října a byla přednesena redaktorem Františkem Hanzlíčkem, kterého stávkový výbor poslal do Písku. K Hanzlíčkovi se ovšem nedostaly informace, že se mezitím Socialistická rada dohodla s Národním výborem o tom, že k vyhlášení republiky během generální stávky nedojde a že má mít pouze charakter zastavení výroby a veřejných manifestací tam, kde to bude možné.
Dne 14. října tak v Písku bezmála vzplála revoluce. Na Velkém náměstí bylo ohlášeno, že v Praze byla provolána republika, a že se dokonce má jednat o republiku socialistickou. Místní se pokoušeli zprávy z Prahy ověřit, ale neexistovalo žádné přímé komunikační spojení, které by Písečanům mohlo sdělit, že poněkud předběhli běh událostí. V Písku se tak rozhořel převrat. Lidé strhávali rakouské symboly, začali vyvěšovat červenobílé národní vlajky, vojáci dezertovali, aby se postavili na stranu povstalců. Davy obsadily budovu okresního hejtmanství a vyhodili portrét císaře. Zprávy se začaly šířit do okolí ve chvíli, kdy se do Písku konečně dostala informace o tom, že žádná republika zatím vyhlášena není. Národní výbor československý se poté od písecké akce distancoval.
O den později, 15. října, přijela do písku jednotka uherských vojáků, která v Písku obnovila pořádek. Zatkla několik lidí a uvěznila je v budově okresního soudu. Starosta Špirhanzl byl odsouzen k pokutě 100 korun. Další vyšetřování ale bylo brzy zastaveno, protože 28. října konečně k vyhlášení republiky došlo oficiálně.
Od stávky ke stávce?
K podobným „excesům“ došlo třeba i v Chocni, Jindřichově Hradci či Ostravě. Všude tam sociálně-demokratičtí buřiči vyhlásili Československou socialistickou republiku, aniž by věděli, že v Praze se mezitím s vyhlášením samostatnosti rozhodlo posečkat. I tyto střípky tvoří dílky zajímavé mozaiky méně známých faktů o situaci těsně před vznikem republiky.
Zpětně viděno tak generální stávka roku 1918 byla významným katalyzátorem revolučních událostí. Jasně prokázala odhodlanost lidu postavit se za vyhlášení samostatnosti a tato vůle napomohla rychlému zisku legitimity nové politické reprezentace. Očekávání části dělnictva se nicméně brzy začala míjet s reálnou konstitucí systému v novém státě. Radikálnější složky sociální demokracie začaly vznášet požadavky na zvyšování platů, vznik dělnických rad a na podílení se při spolurozhodování v závodech. Tyto odlišné představy o podobě nového Československa povedou v roce 1920 k další generální stávce.
Text vychází z publikace Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.
Obrázky: Wikimedia Commons