Mgr. Radek Holodňák
Přelom 19. a 20. století se v ohledu na odborové hnutí u nás stal obdobím bezprecedentní aktivity, mnoha úspěchů a rychlé profesionalizace. Chceme-li si pomoct krátkou literární zkratkou, můžeme léta před první světovou válkou označit za dobu stávkovou. Stávka ale nebyla jediným nástrojem, který pracující té doby využívali jako svou zbraň.
Je třeba mít na paměti, že šlo vlastně o první období dějin, v němž se mohli pracující za svá práva bít legálně; že teprve v této době došlo ke konstituci svobod a práv moderního občana do podoby, která se postupně vyvíjela až do dnešních tvarů. Toto nově nabyté sebevědomí přirozeně aktivizovalo dělníky všude, kam se myšlenka odborů rozšířila. Dá se říct, že šlo o jeden z civilizačních výdobytků, který pracujícím dával možnost být v probíhající civilizační a kulturní změně aktivními, ne jen pasivními aktéry.
Základem jsou peníze
Po vzniku Odborového sdružení českoslovanského nadále tvořily základ odborářského hnutí jednotlivé dělnické spolky. Do té doby mnohé z nich fungovaly jako spolky vzdělávací, ale postupně se většina z nich začala transformovat na ryze odborové organizace. Vzdělávání dělnictva zůstalo v programech spolků dál, ale prim začaly hrát přípravy na hájení sociálních zájmů a boje za lepší mzdové podmínky. Spolky tak nepřestaly pořádat přednášky, výlety, plesy a zábavy, dále udržovaly své dělnické knihovny, které byly důležitým vzdělávacím prvkem pro emancipaci pracujících, ale mnohem více se začaly soustředit na vykonávání základní odborářské práce přímo na pracovištích.
Oborově podobné spolky také začaly vytvářet odborové svazy. Mezi léty 1897 a 1905 vzniky například Unie dřevodělníků, Unie textilních dělníků, Říšský spolek stavebního dělnictva, Svaz pekařů, Svaz strojníků a topičů a mnohé další. Všechny tyto svazy se včleňovaly pod ústřední křídla OSČ, čímž vznikala pevná, jednotně organizovaná struktura. Svazy také postupně bohatly. Staly se z nich relativně mocné organizace s fondy dostatečnými k výkonu nejzásadnějších funkcí: finanční podpory stávek a vyplácení podpor v nezaměstnanosti. Vyplácelo se také cestovné, které umožňovalo dělníkům migrovat pryč z míst, kde zaměstnavatel odmítnul zlepšit pracovní podmínky a nejrozumnějším řešením tak bylo od něj hromadně odejít.
Stávkujeme ostošest!
Nejobávanějším nástrojem boje pracujících však byla bezesporu stávka. Oproti dalším obdobím historie, neřku-li dnešku, bylo stávek až nepředstavitelně mnoho. V letech 1901-1905 se uskutečnilo 102 obranných stávek (tj. stávky usilující o to, aby nedošlo ke zhoršení podmínek) a dokonce 295 stávek výbojných (tj. stávky zaměřené na aktivní prosazení vlastních požadavků – zvýšení mzdy, zkrácení pracovní doby apod.). V podstatě to znamená, že na území Čech, Moravy a Slezska nějaká stávka probíhala každých čtyři až pět dní! Většina stávek také dopadla pro stávkující úspěšně. Z výbojných stávek jich bylo v daném období pouze 76 neúspěšných, naopak 219 stávkám se podařilo prosadit své cíle a zlepšit pracovní podmínky. Už víte, proč „doba stávková“?
Velká hornická stávka
Největší stávkou v tomto období byla bezesporu hornická stávka roku 1900. Její rozměr vyniká i ve středoevropském měřítku a jedná se o jeden z nejvýznamnějších sociálních konfliktů období před velkou válkou. Stávka se rozšířila ze Štýrska a rychle zasáhla většinu hornických revírů v Rakousku-Uhersku. Práci zastavilo na devadesát tisíc horníků, z nich sedmdesát tisíc stávkovalo v Čechách. Vedle sebe při stávce stáli čeští i němečtí pracující, připojili se také zástupci inteligence. Horníkům šlo především o zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby na 8 hodin. Stávkovat se začalo 2. ledna roku 1900. Proti stávkujícím státní moc neváhala nasadit armádu i četníky. Vlastníci dolů se snažili vůli ve stávce vytrvat také tím, že stávkující horníky vypovídali ze zaměstnaneckých bytů. Přesto ale horníci vytrvali až do března. Nakonec se jim pomohlo vymoct zvýšení mezd o 5-10% a zkrácení pracovní doby na 9 hodin. Stávka měla dalekosáhlé hospodářské důsledky, neboť kvůli nedostatku uhlí postihlo státní hospodářství omezení výroby i distribuce – prostě nebylo co házet do kotlů lokomotiv.
Tato velká stávka inspirovala hnutí pracujících i v dalších zemích. Kromě navazujících stávek v Uhrách, Německu, Anglii i Švýcarsku se třeba němečtí dělníci pokusili solidárně zamezit zvýšeným dodávkám uhlí do Rakouska, které mělo vyvážit omezení těžby tam, kde se stávkovalo.
Masaryk na straně pracujících
V neposlední řadě také stávku otevřeně podpořil filosof, intelektuál a budoucí prezident T. G. Masaryk, který vystoupil na schůzi stávkujících horníků na Kladně 29. ledna 1900: „Požadavky vaše jsou spravedlivé. Osmihodinná práce je požadavkem lidskosti. Jde o to, aby uhlokop mohl se vzdělávati, aby zachovávati mohl zdraví sobě a své rodině. A požadavku tomuto, již pro prospěch vlastní, když ne ze soucitu, musí porozuměti vrstvy měšťanské, a zejména by jim měli porozuměti – kdyby vůbec něco chápali – ti, kdož hlásají lásku k bližnímu a křesťanskou snášenlivost.“
Informační a vzdělávací boj
V prvním desetiletí existence OSČ se raketově rozrostl dosah odborářského tisku. Tiskárny si neodpočinuly ani na okamžik. Odborová periodika se stala zásadním médiem té doby a pomáhala nastavovat denní agendu i formovat všeobecné veřejné mínění. V roce 1894 vyšlo 21 700 kusů českých a 55 350 kusů německých odborářských novin. V roce 1906 to už bylo 160 250 českých a 286 400 německých výtisků. K tomu se navíc přidaly periodika vycházející v polštině, italštině a slovinštině. Dvě třetiny všech příjmů z prodeje tiskovin pak šly přímo na stávkovou podporu. A celých 8% rozpočtu Odborového sdružení českoslovanského šlo přímo na agitační a vzdělávací tisk.
A když se zrovna nestávkovalo?
Odbory ale k podpoře své činnosti využívali i méně tradiční nástroje. Odboráři například továrnám a podnikům udělovaly podle anglického vzoru takzvané labely, čili dělnické známky. Takové ocenění mohl obdržet závod, který se k dělníkům choval korektně a dodržoval kolektivní smlouvy. Odboráři tak dali najevo všem pracujícím, ale i spotřebitelům, že daný podnik respektuje práva pracujících, a že ti na oplátku budou dávat při pořizování výrobků takové firmě přednost před jinými. Jednalo se tedy o jakousi známku etiky, která na konkurenčním trhu prospívala zaměstnancům i zaměstnavatelům. Dnes se podobné známky udělují v oblastech jako je ekologie a udržitelnost výroby či fair trade.
Odboráři se také pustili do boje proti zdražování piva. Nová „pivní dávka“ měla zajistit zvýšení učitelských platů, ale hostinští příležitosti využili k tomu, aby si ceny přifoukli i pro sebe. Proti tomu se postavila sociální demokracie ruku v ruce s odbory – společně vyzývali k bojkotu předražených pivnic a upozorňovali na to, že platy učitelů přece nemají být odvislé od toho, kolik se vypije piva…
V roce 1905 začalo tažení za všeobecné rovné hlasovací právo. Připomeňme si, že do té doby mohli hlasovat pouze muži a to navíc podle majetkového cenzu, tedy v jednotlivých majetkových kuriích. Ačkoliv se myšlence rozšíření volebního práva neodvážilo mnoho politiků otevřeně postavit, byly to teprve masové veřejné manifestace a demonstrace dělnictva organizované odbory a sociálně-demokratickou stranou, které mohly návrhu zajistit úspěch. V Praze a Vídni se sešly stovky tisíc pracujících. A svérázným způsobem se zapojili také čeští železničáři.
Volební právo přivezla „nefunkční“ železnice
Pro své protesty zvolili formu „práce podle instrukcí“. Pracovníci drah tak začali při své práci striktně uplatňovat zastaralé a zcela nevyhovující služební postupy, které si někdo nedal práci aktualizovat a upravit je požadavkům doby. Před příjezdem vlaku se tak v souladu s dopravním řádem například „zastavila veškerá práce ve stanici“. Strojvůdce pak po příjezdu vlaku osobně řídil veškerou vykládku zboží. Před odjezdem přednosta stanice prohlédl veškeré spojky vozů a nechával i ty nejmenší vady okamžitě opravovat. Při vydávání lístků zkoumali zaměstnanci pravost předložených peněz. Zřízenci vážili a měřili veškerá zavazadla a hlídali, jestli odpovídají předpisům. O tom všem se okamžitě vedly písemné záznamy do úředních knih. Co bylo výsledkem toho, že se rigidně začalo plnit vše, co bylo zaměstnancům ukládáno v regulích? Absolutní zmatek, chaos, radikální nárůst zpoždění a problémy se zásobováním. A protože se železničáři zaměřovali hlavně na nákladní dopravu a obyčejné cestující se pokoušeli „nešikanovat“, získali si i velkou podporu veřejnosti. Inu, i tak vypadala odborářská aktivita před skoro sto dvaceti léty. První všeobecné a rovné volby se odehrály jen o dva roky později v květnu 1907. Mělo to smysl. (Pokračování v příštích číslech.)
Text vychází z publikace Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.
Obrázky: Wikimedia Commons