Z mnoha úsloví dosud známá „krize středního věku“ nastupuje zpravidla někdy kolem čtyřicátého roku. Člověk obvykle bilancuje své dosavadní úspěchy i neúspěchy – a zvažuje, jak naložit s dalším životním obdobím. Je pochopitelné, že takové zlomové období přináší i jistou závrať. Lidé v takových časech často změní své chování, partnera či partnerku, ale i celkový styl oblékání či způsob komunikace – a v neposlední řadě často i práci a další dosavadní životní jistoty. Třeba proto, že chtějí „rychle dohnat to, co ještě nestihli.“
Vývojová krize, jak ji známe
V těchto dnech se ovšem stále častěji setkáváme s pochybami a úvahami nad smyslem života u lidí mnohem mladších. Mladší věk býval vždy spojován s jistou mírou idealismu a nadšení – takové vlastnosti jsou potřeba pro vkročení do postupně přicházejících náročných životních rozhodnutí, jakými jsou začátek kariéry, založení rodiny či budování vlastního bydlení. Dnes jako by tomu bylo jinak – mladí lidé se v mnohem větší míře zabývají otázkami smyslu vlastního života, stejně jako žití obecně. A co je horší, zdá se, že mnozí nenachází uspokojivou odpověď. Po smyslu tedy dnes pátrají lidé velmi rané dospělosti, nezřídka již od rané dvacítky.
Psychologie už přispěchala s termínem „krize mladého věku“, nebo také „krize první čtvrtiny života“, případně „čtvrtživotní krize“. Obecně jsou její příčiny spojovány s některými charakteristikami moderní společnosti, jako je paralyzující množství možností volby ve všech oblastech života spojené fenomény, jako je prokrastinace, dále tlak vnějšího okolí, nízké sebevědomí kombinované naopak s velkým nárokem na sebe sama a také nerealistickými očekáváními, do jisté míry způsobenými také mediálním obrazem úspěchu. Svůj podíl na tom jistě může mít také fakt, že mnoho mladých lidí dnes studuje delší dobu, a tak se do „té pravé“ dospělosti vnoří později. Tuto cestu často doprovází pocit vlastní nedostatečnosti a neschopnosti se správně rozhodovat. Ačkoli se jedná o emoce, nikoli o fakta, v krizi jsou o svých nekvalitách mnozí dvacetiletí a dvacetileté (ale i třicetiletí a třicetileté) přesvědčeni a ztrácí tak postupně další kusy sebevědomí – a to jim pak chybí v následujících důležitých rozhodováních.
Co může v krizi pomoci
Je proto třeba aktivně rozvíjet vlastní sebevědomí a nastavit si jasné – a především realistické – cíle. S tím může pomoci např. známá metoda SMART – jde o zkratku z anglických počátečních písmen. Správně definovaný cíl měl být:
S – Specifický (konkrétní)
M – Measurable (měřitelný)
A – Achievable (dosažitelný)
R – Realistický
T – Time-bound (časově ohraničený)
Pokud se zaměříte na takto nadefinovaný cíl, budete mít mnohem větší šanci na úspěch, což zpětně zvýší vaše sebevědomí a pocit vlastní hodnoty. Získáte ale také jasný směr a strukturu pro své počínání. Stejně funkční k dosahování stanovené mety a sebemotivace je i práce se škálou – prostě si nadefinujete jednotlivé drobné kroky na cestě za svým „SMART cílem“ a pak je potupně plníte.
Pro rozvoj sebevědomí je dobrým trikem taková hra: zeptejte se blízkých přátel a rodiny, kterým důvěřujete a kteří vás již nyní oceňují a váží si vaší osoby, co by o vás napsali do propagačního materiálu – jinak řečeno, co hezkého o vás vaši blízcí mohou říci. Nebojte se je o to požádat, pokud se s krizí sebevědomí zrovna potýkáte – jistě budete mile překvapeni, kolik dobrého na vás vidí oči druhých.
Život sám je taková krize – a je to tak správně
Složité milníky byly, jsou a bezpochyby i nadále budou součástí lidské zkušenosti. Bez krizí totiž není proměny. A proměna je tím, co pohání život kupředu. Drobné i větší změny v našich životech nám mohou také přinést svěží vítr do plachet. A uvědomění, která bychom bez nich neučinili. Netřeba hned zatracovat vše stálé a jisté. Avšak nová přátelství, koníčky, směry v profesním životě a místa či jen zákoutí známého jsou něčím, co může do všednodennosti dodat jiskru. Nezapomínejme mít radost z vlastního času stráveného tady – a učme se ji aktivně pěstovat.
(Autorka je psychoterapeutka se zkušenostmi z práce ve státní službě.)