Dějiny odborů: Revoluce, nebo reforma?

Facebook
Twitter
LinkedIn

Dějiny odborů, část III.

Revoluce, nebo reforma?

Mgr. Radek Holodňák

Liberální vystřízlivění

První fáze hnutí pracujících v Českých zemích se nesla, zjednodušeně řešeno, v duchu snahy o dialog dělníků se zaměstnavatelem. Nejdůležitějším úkolem dělnických spolků, besed a organizací bylo dosáhnout uznání pracujícího za rovnocenného partnera pro vyjednávání o pracovních podmínkách a mzdě. Tato fáze se završila v roce 1870, kdy monarchie legalizovala existenci odborů. Dělníci tak očekávali, že se jejich situace začne zlepšovat s tím, jak se v jednotlivých závodech a odvětvích rozjedou vyjednávání na podkladě uznání dělníkovy práce jakožto komodity, která de facto podléhá konkurenčnímu tlaku. O myšlenkové změně, která s sebou přinesla nový pohled na práci a na vztah zaměstnance a zaměstnavatele, jsme psali v minulém díle tohoto seriálu. Mohlo se zdát, že se blýská na lepší časy. Vystřízlivění z liberální emancipace dělníků na sebe však nenechalo dlouho čekat. Ukázalo se, že zákonná práva na odborové působení sama o sobě radikální změnu nepřinesou.

Kořeny nerovnoprávnosti

Na počátku 70. let 19. století začaly do Rakouska pronikat myšlenky německého filosofa a teoretika práce Karla Marxe. Ten v roce 1848 publikoval zásadní Komunistický manifest, o necelých dvacet let později ještě zásadnější teoretické veledílo s názvem Kapitál. Kapitál otřásl dějinami ekonomie. Marx se v Kapitálu nesnažil o ideologickou likvidaci kapitalismu, ale provedl do té doby nejrozsáhlejší analýzu většiny ekonomických jevů, které s kapitalistickým způsobem výroby souvisejí. Nezaklínal se v něm idealistickým étosem a burácivými výzvami k dosažení lepších zítřků, ale poskytl kritický pohled na celou ekonomickou základnu tehdejšího světa. Ukázal tak, že liberální kapitalismus sice vede ke skokovému vývoji produktivity práce, technologickým inovacím a ekonomickému růstu států, ale upozornil na to, že průvodním jevem těchto pozitiv je degradace člověka na součástku výrobního ústrojí, v němž dělník ztrácí své lidské vlastnosti, kvality a schopnosti, zatímco nabývá de facto vlastností nemyslícího stroje. Závěrem Marxovy teorie je nevyhnutelnost překonání kapitalistického stupně společnosti, které jediné může člověku zaručit opravdovou materiální i duševní svobodu, lidskost a možnost utvářet si svůj vlastní osud.

Marxovy myšlenky se dostaly i do českých zemí. Mezi dělníky se tak začalo šířit přesvědčení, že spor mezi dělníky a vlastníky podniků se nedá vyřešit dialogem, dohodou, jednáním. Jedinou možností dělnického osvobození podle nich bylo zrušení hospodářské, politické i kulturní nadvlády měšťanstva. Hlavním propagátorem socialistických myšlenek se u nás stal slévač Josef Boleslav Pecka, který publikoval také socialistickou poezii a přispíval i do známého almanachu Ruch.

Střelba do dělníků

Socialistické myšlenky nacházely své posluchače a podporovatele. Nenacházely se totiž ve vakuu, ale rezonovaly s tvrdou realitou 70. let 19. století. Dne 31. března 1870 došlo k incidentu při stávce dělníků v severočeském Svárově. Vojenská jednotka začala bezdůvodně pálit do davu demonstrujících. Podobná situace se opakovala v březnu 1872 na dole Hlubina v Ostravě. Dělníci tak zjišťovali, že de iure sice mají právo na hájení svých zájmů, ve skutečnosti se proti nim však vládní moc neštítí používat násilí. Po stávkách a protestech zůstávali mrtví a ranění.

Komuna a krach burzy

Mezi dělníky se také roznesly zprávy o pařížské Komuně. V Paříži dělníci povstali proti měšťanstvu a státní moci a v období od března do května 1871 získali nad městem vládu. Poprvé v historii tak došlo k pokusu aplikovat Marxovy rovnostářské myšlenky v praxi. Komuna chtěla zcela reformovat společnost a svěřit moc do rukou pracujících. Usilovali o vznik moderního sociálního systému, zavedení volených úředníků, bezplatné vyučování, vyřešení bytové krize, spoluúčast dělníků na vedení podniků i o úplnou rovnoprávnost žen. Francouzská státní moc ale Komunu koncem května doslova rozstřílela.

Odkaz francouzského hnutí ale rezonoval i u nás a stal se inspirací, která ukazovala, že existuje možnost radikální změny společenských poměrů. A čím hůře na tom čeští dělníci byli, tím více byli ochotní naslouchat socialistickým myšlenkám. Situaci ještě více rozžehnul krach vídeňské burzy v roce 1873, který přinesl rozsáhlou finanční krizi. Ta nakonec vedla k omezení dosavadní ekonomické liberální doktríny, čímž skončila fáze nejdivočejšího neregulovaného kapitalismu, zásadních změn se ale kvalita života dělníků nedočkala.

Spor o povahu dělnického hnutí

Nové ideje přinesly v 80. letech 19. století rozkol v českém hnutí pracujících. To se rozdělilo na umírněné a radikální. Umírnění dále usilovali o dialogickou reformu kapitalismu a smír mezi pracujícími a zaměstnavateli. Radikálové snili o socialistické revoluci a o společném vlastnictví továren a strojů. Mezi dělníky také rostla popularita anarchistických myšlenek a syndikalismu. Mnozí radikálové dokonce přistupovali k bombovým útokům na fabriky či atentátům na továrníky. Takové útoky ale přinesly jen zostřenou represi.

Přesto se však podařilo dosáhnout některých důležitých úspěchů: do konce 80. let 19. století byla zřízena živnostenská inspekce, která dohlížela na zdravotní a bezpečnostní podmínky pracujících, byl přijat zákon o jedenáctihodinové pracovní době v továrnách a byla omezena práce žen a mládeže. Nový zákon zakázal dětskou práci ve fabrikách. Podařilo se také prosadit vznik úrazového pojištění a později i pojištění nemocenského.

Česká cesta: přes osvětu ke hvězdám!

Průmysl v Českých zemích nezadržitelně rostl. Nové fabriky si vyžadovaly energii. To vedlo k otevírání nových dolů, jejichž zaměstnanci nadále rozšiřovali vrstvy dělníků. V letech 1887 a 1888 se podařilo vyřešit rozkol v sociálně-demokratické straně. Političtí socialisté našli konsenzus. Shodli se, že se nechtějí zaměřovat na blízkou násilnou revoluci, ale budou postupnými změnami a legálním bojem za lidská práva připravovat podmínky pro zvyšování životní úrovně dělnictva. Usilovali o vznik plnohodnotné dělnické kultury a vzdělání. Tyto nové hodnoty měly vytvořit základ pro vznesení požadavku na zodpovědnost za budoucí společenský vývoj. Myšlenka na krvavou revoluci tak byla zapuzena. Hlavní roli ve společenském boji za dělnictvo měly sehrát právě odbory. Jejich význam v příštím desetiletí poroste a bude stát v základu dalších rozsáhlých společenských změn. Devadesátá léta 19. století se tak stanou začátkem zlatého věku odborového hnutí v Českých zemích, které v té době podpoří i osobnosti jako budoucí prezident T. G. Masaryk.

Text vychází z publikace a zdroj obrázku: Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.