Dějiny odborů, část II.

Vznik odborového hnutí u nás

Mgr. Radek Holodňák

Stávková hnutí v akci

Nově nabyté sebevědomí českého dělnictva se odrazilo ve stupňujících se požadavcích vznikajícího odborového hnutí. Z příkladu Typografické besedy a první stávky z roku 1868 začaly čerpat další dělnické spolky hájící práva pracujících. Pražští kovodělníci například na továrníky vznesli první organizovaně formulovaný požadavek na snížení pracovní doby a zavedení důstojné minimální mzdy. Chtěli také omezení přesčasů a zajištění důchodové podpory pro staré a nemohoucí. Vznesli ale také požadavky po spolurozhodování – chtěli mj. zabránit systematickému vydávání vysvědčení nekvalifikovaným dělníkům, kteří pak snižovali mzdovou hladinu a tím tlačili dolů platy ostatních.

Ústřední výbor

Pražští strojírenští dělníci založili v roce 1872 takzvaný Ústřední výbor, který sestával ze zástupců různých závodních organizací. Vyhlásili své požadavky a v červenci rozeslali rezoluci majitelům továren s tím, že nebudou-li jejich požadavky vyslyšeny, budou postupně jednotlivé podniky zastavovat výrobu. Hrozbou stávkami se podařilo vyjednat snížení pracovní doby na 10 hodin. Jednalo se o značný úspěch, který mimo jiné prozrazoval, že hrozba omezením výroby je silnou pákou na straně pracujících. Ačkoliv se nepodařilo prosadit zvýšení mezd a Ústřední výbor se posléze na nátlak policie rozpustil, jednalo se o další důležitý milník v dějinách našeho odborového hnutí.

Internacionalismus

Úspěchem pražských strojařů se inspirovaly další a další dělnické kolektivy. Jako houby po dešti začaly růst dělnické spolky hlavně v pohraničí, kde navíc představovaly unikátní internacionální most mezi Čechy a Němci. Na rozdíl od politických stran se totiž v dělnických besedách sdružovaly oba národy a na jejich zasedáních byly jednacími jazyky jak němčina, tak čeština. V dělnících rostlo porozumění tomu, že v otázkách práv a práce nedává smysl akcentovat národnostní rozdíly, protože továrníkům je v podstatě jedno, zda pro ně pracuje Čech, či Němec, a vzájemný svár mezi národy pouze pomáhá k rozmělnění společného tlaku v boji za zájmy pracujících. V tom nesporně tkví inspirativní poučení i pro dnešek, kdy bychom měli myslet na to, že zájmy pracujících jsou společné všem bez ohledu na národnost, původ, barvu pleti či sexuální orientaci.

Davy hrají roli

Dělnické hnutí ale nabývalo na významu i politicky. Ačkoliv dělnické spolky byly organizovány na nepolitickém principu, pracující si začali uvědomit i svůj možný politický vliv. Po porážce Rakouska ve válce s Pruskem (1866) a po vzniku Rakouska-Uherska (1867) došlo k politickým reformám, které z absolutistické monarchie umožnily vytvořit monarchii konstituční. Součástí těchto změn byl i nový spolkový zákon, který umožnil volněji zakládat spolky a besedy. Nově spolky pouze nahlašovaly svůj vznik a předkládaly stanovy, a pokud nebyl shledán rozpor se zákonem, spolek mohl dále existovat. Problémem nicméně bylo, že organizace stávky byla stále ilegální. Poptávka po odborovém organizování ale neustále rostla. Dělníci si chtěli vybojovat právo zakládat odbory všude a vždy, podle libosti, a vzájemně se propojovat ve svazech a uniích. Dne 13. prosince 1869 uspořádali dělníci manifestaci před vídeňským parlamentem. Zúčastnilo se jí těžko uvěřitelných 200 000 pracujících! V bleskurychle projednávané změně zákona se podařilo prosadit právo odborových organizací volně působit a vstupovat do vztahů se zaměstnavateli. Je to právě 7. duben 1870, den přijetí nového zákona, který dodnes považujeme za oficiální vznik odborového hnutí v Rakousku-Uhersku.

Dělník jako partner?

Prosazení nového přístupu k odborům a jejich oficiální ustanovení za protějšek zaměstnavatelů se podařilo prosadit i za pomoci liberálních stran a složek společnosti. Tehdejší odboráři chytře využili tradičního kapitalistického pojetí pracovní síly: pakliže člověk vlastní svou pracovní sílu, může s ní volně nakládat a prodávat ji tak, jako továrník prodává své zboží. Tedy má právo uplatňovat svou práci tam, kde za ni dostane nejlépe zaplaceno, kde mu budou poskytnuty nejlepší pracovní podmínky, kde je mu umožněno svou práci co nejefektivněji zhodnocovat a tedy i vstupovat do partnerských vztahů s tím, kdo mu má za práci platit. Dnes se nám toto odůvodnění nemusí zdát natolik podstatné, ve skutečnosti ale šlo o zásadní ideový skok v dějinách práce. Dělník se totiž poprvé v historii domohl toho, aby byl chápán jako svobodný, plnoprávný a důstojný protějšek. Pryč byly časy, kdy vládlo poddanské chápání, v jehož rámci dobrotivý továrník dával dělníkům práci jako kdyby tak dělal jakousi dobročinnost. Továrník si musel uvědomit, že zlepšování pracovních podmínek je nutností, protože konkurence nepanuje pouze na poli zboží, ale také na poli pracovních sil. Nový – zcela tržní – vztah se pro vývoj kapitalismu ukázal jako efektivní, ačkoliv proti němu továrníci vystupovali, jak jen mohli. Zvýšená možnost se organizovat vedla ke zvyšování mezd a konkurenceschopnosti dělníků, což nicméně na druhou stranu vedlo také ke zefektivňování a zkvalitňování výroby.

Organizovat a vzdělávat se!

Vídeňský liberální deník Presse 12. srpna 1869 otiskl článek o takzvané koaliční svobodě: „Reklamujeme právo koaliční svobody nikoli jako neklamný a zvlášť působivý prostředek všeobecného zvýšení mezd, nýbrž jako samozřejmé právo, které je odůvodněno nárokem každého jednotlivce na neomezené zhodnocování jeho pracovní síly. Ano, neváháme spatřovat v lokálních zastaveních práce, které se samostatně vyvinou, takřka přirozený prostředek k regulaci mzdy. Kdyby zaměstnavatelé a zaměstnanci měli potřebné národohospodářské vzdělání a dostatečný přehled o hospodářské situaci trhu, tak by ke konfliktům nikdy nedocházelo; obě strany by viděly v harmonii svou největší výhodu. Pokud ale tyto základní podmínky (…) chybějí, potud bude pouhá možnost způsobovat masové stávky působit uklidňujícím dojmem a proti sobě stojící strany budou přístupné názoru té druhé.“

V článku tak zaznívá nejen výše zmíněné ideologické odůvodnění odborového organizování a práva na stávku, ale mezi řádky také jasně formulovaný požadavek na vzdělávání dělníků. To má být totiž předstupněm k rozvoji jejich kompetencí ke spolurozhodování o organizaci výroby a kontinuálního zvyšování jejich kvalifikace. Představa, že harmonický rozvoj podniků i jejich zaměstnanců vede mj. i skrze oboustranné vzdělání a rozvoj, je stále aktuální, byť dodnes zcela nenaplněná.

O možnosti nalezení harmonie mezi zaměstnance a zaměstnavatelem se vedly rozsáhlé diskuse. Klín do nich již brzy vrazí nová politická ideologie, která se do habsburské monarchie dostane ze zahraničí – marxismus a socialismus. Nové proudy totiž možnost opravdového partnerství zavrhnou a povedou k rozpoutání politického boje o to, kdo má vlastnit výrobní prostředky a v jakém vztahu je vůbec ekonomika, politický řád a svoboda jedince. Poslední modly staré doby padnou a svět už nikdy nebude takový, jako dříve.

Text vychází z publikace a zdroj obrázku: Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.