Dějiny odborů, část I.

Na cestě k první stávce

Historii odborového hnutí vděčíme za pracovní podmínky, které dnes máme. A protože ty se měnily zejména v dobách, kdy pracujícím bylo nejhůře, můžeme v dějinách odborů nacházet inspiraci i dnes. Uvědomění toho, že to bylo právě hnutí pracujících, které prosadilo snížení pracovní doby, záchytnou sociální síť, zdravotní pojištění, nemocenskou či důchody, nám pomáhá nalézat sílu pro odborářskou práci a ujišťuje nás, že tato práce má smysl. A v době, ve které svádíme boj se systémem, který nám není schopen či ochoten zajistit důstojné odměny, je naše snažení možná aktuálnější, než si připouštíme. V časech, ve kterých pracující nenachází žádného zastání u vlády, nám nakonec nezbývá, než abychom si pomáhali sami. Abychom využili všech prostředků a práv, které jako odboráři máme, k prosazení našich požadavků. Abychom jasně deklarovali, že nejenže nelze problémy nás, pracujících, zametat pod koberec, ale že ani s námi už nebude zametáno. Pojďme se v novém seriálu z historie odborového hnutí ponořit do dějin bojů, které odbory a hnutí pracujících sváděly, aby pro nás vytvořili důstojnou budoucnost bez nouze, strachu a potupy. A pojďme pak společnými silami rozvíjet tento příběh. Jen my sami nakonec můžeme rozhodnout o tom, jak se bude vyvíjet. A jak skončí.

Průmyslové srdce

České země tvořily průmyslové srdce rakouské, později rakousko-uherské monarchie. Zatímco ostatní země byly orientované převážně na zemědělství, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku kvetla řemeslná a průmyslová výroba. České země generovaly zbytku monarchie nepředstavitelné bohatství. Odpradávna platilo, že zlaté české ručičky prostě umí. Bez práce a umu českých dělníků by se Rakousko jen stěží mohlo udržet na pozici evropské mocnosti – prostě by si to císařský trůn nemohl dovolit.

Není se tak co divit, že dělnické hnutí v Českých zemích zapustilo hluboké kořeny už dlouho před polovinou 19. století. V opozici proti stavovskému zřízení, zastaralému způsobu cechovní organizace výroby a počínající kapitalistické industrializaci začala vznikat první dělnická sdružení. Navázaly na dřívější existenci podpůrných a vzdělávacích spolků či besed. První zárodky odborové aktivity se zrodily mezi dělníky kartounek, porcelánek, ale také třeba mezi rukavičkáři či sazeči. Neexistující sociální systém pak suplovaly různé zajišťovací dělnické fondy a pokladny. Bohatě tuto podporu založenou na vzájemném „bratrském“ spoření využívali třeba horníci, jejichž zdraví a životy bývaly denně ohroženy, a kteří potřebovali zajistit své rodiny v případě úrazu či úmrtí na šachtě.

Nedali se zastrašit

Dělnická hnutí u nás působila nejprve v ilegalitě a vystavovala své členy značným rizikům. V roce 1844 propuklo masivní povstání, v němž se dělníci zaměstnaní na stavbě železnice spojili s tiskaři kartounů. Události známé jako první střelba do dělníků za sebou na pražském Florenci zanechali několik mrtvých. Naproti autobusovému nádraží je obětem věnovaný dodnes stojící pomník. Dělníci se ale nenechali zastrašit a ve svém boji za rovnější podmínky, důstojné platy a zkrácení pracovní doby pokračovali dál.

Úspěšní v něm byli třeba pražští typografové. Zasílali nóty svým zaměstnavatelům a usilovali o zvýšení mezd i o zřízení nemocenské pokladny. Majitelům tiskáren se to moc nelíbilo, ačkoliv si byli dobře vědomi toho, že tiskařská práce s jedovatým olovem je nebezpečná. Tiskařští dělníci se tehdy jen málokdy dožívali věku přesahujícího 40 let! Tiskaři si tak založili vlastní svépomocnou pokladnu. Rostoucí sebevědomí hnutí tiskařů vedlo k založení vlastního časopisu Veleslavín, které pomohlo odborářským myšlenkám v českých zemích zakořenit a šířit se. Od roku 1880 typografové rozvíjeli bohaté vztahy se zahraničními organizacemi pracujících a začali vytvářet i vzájemné dohody a sdílené pokladny založené na mezinárodní solidaritě pracujících.

Slovem i písmem vstříc stávce

Nedílnou součástí činnosti předchůdců odborových organizací bylo i vzdělávání. Tehdejší předáci si byli vědomi toho, že je nutné nejprve dělníky získat na svou stranu a vysvětlit jim, že mají společné zájmy, které je možné prosadit pouze společným úsilím. Dělnické besedy tak začaly s cílenou osvětou zaměřenou na uvědomění dělnické příslušnosti, rozvoj internacionalismu i na základy ekonomické teorie a gramotnosti či bezpečnosti práce.

V květnu 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. V bohatém průvodu pozornost poutal čtyřspřežím tažený rudě vyzdobený alegorický vůz Typografické besedy. Masy dělníků rozdávaly okolo stojícím přihlížejícím buřičské básně a propagační materiály. Už tehdy si byli vědomi toho, že je důležité být vidět a mít podporu veřejnosti. V květnu si tak organizace vytvořila podmínky pro první organizovanou stávku. Ta proběhla v srpnu 1868 a zaznamenala široký ohlas. Ačkoliv se stávkou nepodařilo prosadit požadavky tiskařů a více než 130 jich skončilo na policejních stanicích, odstartovala tato akce dosud nevídanou vlnu sebevědomí mezi pracujícími. Uvědomili si, že v jejich jednotě, organizovanosti a uvědomělosti se nachází síla, která dokáže nejen ulevit jejich útrapám, prosadit jim lepší pracovní podmínky a dosáhnout vyšších mezd, ale také – jak se později ukáže – změnit svět.

Text vychází z publikace Pokorný, J., Pracovat a nebát se! Kapitoly z dějin odborů v českých zemích. ČMKOS, Praha, 2015. ISBN 978-80-86846-60-6.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons